Historie

Zpočátku nebylo školní vyučování povinné. Úroveň výuky byla na vesnicích veskrze nedostatečná a rozsah učiva byl minimální. Teprve za vlády Marie Terezie v roce 1774 byla uzákoněna povinná šestiletá školní docházka. V tzv. triviálních školách, pro děti venkovské a městské chudiny, se učilo pouze trivium: čtení, psaní, počítání a náboženství. Učiteli byli na těchto školách mnohdy vysloužilí vojáci, řemeslníci nebo muzikanti, znalí zvláště hudby a katechismu, částečně měli ovládat čtení, psaní a počty. Z historie je známo, že právě s počítáním měli tito triviální učitelé nejednou potíže.

Venkovské děti v průběhu jara, léta a podzimu často vypomáhaly svým rodičům na poli a pastvě. Do školy chodily v této době nepravidelně. Častěji navštěvovaly školu v zimních měsících, pokud měly boty a oblečení.
Vyučovací hodina začínala pravidelně modlitbou, opakováním abecedy, malé a velké násobilky. Učebnice byla dostupná majetnějším dětem. Pracovalo se proto pouze podle předpisů: buď přímo na břidlicové tabulky, nebo na osmerky papíru. Výuka probíhala velmi pomalu. Stejný text se používal i několik týdnů. Žáci se učili většinou zpaměti, aniž by pochopili látku a souvislosti.
Ve venkovských školách se v zimě často sešlo ve třídě i více než 200 dětí. Ty, které se nevešly do dlouhých lavic (škamen), musely sedět na okně a na zemi. Za těchto neutěšených podmínek zvládli žáci učivo třeba i za tři roky. Často se stávalo, že absolvent těchto triviálních škol byl pologramotný.

Obdobně tomu bylo i v první polovině 19. století. Nový zákon o obecném školství z roku 1805 byl veden heslem "Rakousko nepotřebuje lidí vzdělaných, nýbrž dobrých poddaných". Rákoska, lískovka nebo metla byly nejužívanější školní pomůcky pro potrestání žáků. V některých školách ale oficiální formou pochvaly nebo trestu byl zápis do zlaté nebo černé knihy.
Říšským školským zákonem z roku 1869 byla u nás uzákoněna osmiletá školní docházka. Stát převzal řízení místních, okresních a zemských školních rad. Na povinných obecných a měšťanských školách se vyučoval dějepis, zeměpis, přírodopis, fyzika, chemie, měřictví, zpěv, tělocvik a v dívčích školách ruční práce s naukou o domácím hospodářství. Zvýšená pozornost byla věnována učitelskému vzdělání. Novela Říšského školského zákona v roce 1883 znamenala na přechodnou dobu pokles úrovně vyučování. Na venkově byly povoleny úlevy v docházce.
Nebývalý rozvoj obecných a měšťanských škol od 80. let 19. století znamenal dobrý výchozí základ pro československé školství, které se po roce 1918 zdárně rozvíjelo a patřilo k opravdové špičce v tehdejším kulturním a vzdělaneckém světě.
Kdy vznikla škola v Pavlovicích u Přerova, doposud s určitostí nevíme. Je známa pouze skutečnost, že v obci existovala již na počátku 17. století při zdejší faře a navštěvovali ji později i žáci z okolních přifařených obcí: z Hradčan, Prusínek, Radslavic, Sušice, Šišmy a Tučína.
Školu řídil rektor, který mimo vyučovací povinnosti měl na starost i hraní na varhany v místním kostele, případně vedení chrámového sboru a vypomáhání faráři v různých pomocných církevních pracích (asistování při křtech, svatbách, zaopatření umírajících, pohřbech aj.). František Josef Novák v latinsky psané Matrice z roku 1733 se zmiňuje o rektorovi Šebestiánu Brassiku Bitomském, který zde působil již v roce 1611. Z nejstarších pavlovických matrik vedených od roku 1664 můžeme se dovědět, že 12. května 1670 se narodil zdejšímu rektorovi Tobiáši Křížanovskému syn.

O čtrnáct roků později zemřel v Pavlovicích rektor Mikuláš Vác1avek. Na jeho místo nastoupil Martin Kratochvila, po něm Ondřej Hrabovský a Martin Pana. V letech 1761-1878 se na zdejší triviální škole vystřídaly tři generace rektorů rodiny Příborských: Matěj, Josef a Jan.
Život vzdělavatelů pavlovické mládeže nebyl jednoduchý. Učitel dostával skromné finanční obnosy nejen za úkony ve škole a v kostele, ale i naturální "požitky".
Druhá polovina 19. století je v Evropě ve znamení vědeckého a technického pokroku. Tato skutečnost se pochopitelně projevila i v oblasti vzdělávání obyvatelstva. Tak nově vznikly obecné školy ve všech větších přifařených obcích kromě Grymova a Oldřichova. Úspěšně vznikaly a rozvíjely se v tomto období měšťanské a střední školy, které navštěvovali ti nejúspěšnější a nejpilnější pavlovičtí žáci. V Přerově to byla od roku 1865 hospodářská škola a od roku 1870 gymnázium. Přerov tak v rozvoji vyššího vzdělání pavlovických občanů převzal úlohu lipnické piaristické koleje, kterou jen například v letech 1774-1873 navštěvovalo z pavlovické farnosti 28 studentů z Pavlovic, 18 ze Sušice, 15 z Radslavic, po sedmi z Prosenic, Prusínek a Šišmy, pět z Oldřichova, čtyři z Tučína, dva z Hradčan a jeden z Grymova.
Školní jednopatrová budova byla postavená v roce 1854 nákladem 8 000 zlatých. Stála naproti kostelu uprostřed vesnice a měla čp. 45. V přízemí se nacházel vlevo byt správce školy a vpravo místnost pro špitál s vchodem od hřbitova. Nahoře byly dvě učebny a byt pro svobodného učitele. Ve třídě s dlouhými škamnami (lavicemi) se mnohdy tísnilo osm až deset žáků a často se stávalo, že ve třídě bylo i více než sto dětí.

Tabule byla spolu s katedrou a židlí či lavicí pro učitele, umývadlem se džbánem na vodu na vyvýšeném stupínku. Na čelní straně vlevo většinou vévodil krucifix, obraz monarchy, rákoska, polička na křídu a houbu. Na ostatních stěnách byly školní didaktické obrazy a mapy, školní řád, nějaký hudební nástroj a ve skříni trojrozměrné vyučovací pomůcky. Vzadu pak ještě byl nezbytný dlouhý věšák na kabáty žáků. V té době nebyly šatny a nepřezouvalo se.
Takto nějak vypadala třída za rektorů Jana Příborského (1834-1878) a jeho nástupců Jana Koblihy (1879-1893), horlivého pedagoga, výborného zpěváka a hudebníka, či Josefa Košuta (1893-1894) a nadučitele Františka Kratochvíla (1894-1903). Po něm školu spravoval dvacet roků vlastenecky nadšený Jan Matulík (1903-1923), v letech 1923-1925 Jan Zikmund a pak 28 roků Václav Mašíček (1925-1953), za něhož se v roce 1936 začala stavět nová trojtřídní jubilejní Masarykova obecná škola. Stavbu, jejíž předpokládaný náklad činil 350 000 Kč, prováděl stavitel František Volf z Přerova. Ve skutečnosti však stavba školní budovy si vyžádala nákladu 553 410 Kč. Škola od počátku však nesloužila prvotním záměrům, neboť v předvečer druhé světové války se 24. září 1938 do nové budovy nastěhovala na čas přerovská Optikotechna (dnes Meopta).

Původní školní budova, ve které se učilo v letech 1856 - 1938 Nová budova, dokončena v roce 1938
budova4.jpeg budova3.jpg


Po okupaci Československé republiky fašistickým Německem následovalo nepříznivé období pro celou naši zemi a tím více pro školy a učitele, kteří s tolika nadějemi prožívali radost ze vzniku a budování republiky. Zápisy ve školní kronice z té doby jsou kusé, bez vlastního úsudku, protože byly podrobeny nejpřísnější cenzuře. Učebnice téměř ze školy zmizely a pokud zůstaly, musela v nich být jakákoliv zmínka o ČSR, legiích, prezidentech buď začerněna tuší, listy vytrhány a spáleny. Dokonce i razítka byla přelepována. Každou zimu byly školy uzavřeny kvůli nedostatku uhlí. Děti, si chodily pro úkoly jednou týdně. Jakékoliv nápisy na škole musely být německé a české, písemný styk s úřady byl pouze v němčině.

Od 1. prosince 1941 byla pavlovická škola organizována zase jako dvojtřídní. Koncem tohoto školního roku musely být všechny knihy z knihoven vyřazeny, zabaleny. Rovněž školní mapy musely být odevzdány na Okresní školní úřad. Od 8. ledna 1945 bydleli ve škole zákopníci. Byli to mladí čeští chlapci, kteří byli zde "totálně nasazeni", aby kopali zákopy pro ustupující německou armádu. Jejich přítomností zařízení školy velmi utrpělo. Vyučování začalo až 5. dubna. Mezi tím se zde ještě vystřídal oddíl SS a německý vojenský lazaret. Sovětskou armádou byly Pavlovice u Přerova osvobozeny 8. května 1945. Školní budova sloužila opět pro ubytování vojska a byl zde dočasně umístěn i lazaret.
Dne 22. května 1945 vyučování bylo opět obnoveno. Trvalo ještě dlouho, než se zacelily rány, způsobné škole nacistickou okupací naší republiky. Po počátečním euforickém nadšení únorovým pučem z roku 1948 nastal opět nesvobodný rozvoj naší společnosti, který se pochopitelně dotkl i školského systému. Po přijetí zákona o jednotné škole (z roku 1945) byla od 1. září 1953 zřízena v Pavlovicích u Přerova Osmiletá střední škola. Druhého dne zde byl dokonce i ministr školství František Kahuda, který představitelům obce slíbil pomoc pro přístavbu školy. Ta se však neuskutečnila ani za vedení Františka Čepici (1953-1957), ani za Zdeňka Hotaříka (1957-1959).
Provizorium bylo pro řádný chod školy neúnosné. Osmá třída byla umístěna v bytě ředitele, nouzově byla instalována i mateřská škola. V suterénu byla provizorně zřízena školní jídelna. Tělocvična a dílny byly vybudovány v bývalé panské sýpce.

Se všemi stávajícími problémy se musel vypořádat nový ředitel školy Stanislav Pospíšil (1960-1975), který před tím působil v Šišmě. Ten ihned po nástupu vypracoval rozbor prostorové situace pavlovické školy a po dohodě v MNV ho zaslal na příslušná místa ONV v Přerově. Zastupitelé místní samosprávy dali k dispozici bývalou správní budovu velkostatku - čp. 90. Ta však musela být zrekonstruována v "akci Z" nákladem 150 000 Kčs. Vyučování v této nové školní budově mohlo probíhat tak již od 1. září 1961. V následujícím roce se započalo s výstavbou školní jídelny, kuchyně, skladiště a sociálního zařízení z bývalé panské sýpky. I to se dělo v "akci Z". Během tří let se takto situace podstatně zlepšila. Vyučování mohlo nerušeně probíhat, i když i tento současný stav nebyl ideální.

  Stavba jídelny a kuchyně v roce 1961  
budova2.jpeg  


Tato úprava školních prostorů, vybavování učeben a kabinetů audiovizuálními pomůckami, dobrá mimoškolní kulturní práce, to vše přispělo ke zlepšení pedagogicko-výchovné práce i ke zvýšení autority školy u místních občanů.
Pedagogický sbor pavlovické školy však neusnul na vavřínech. Soustředil se mj. i na zkvalitnění výuky. Středem jeho zájmu byla hudební výchova, práce na školním pozemku a práce s knihou. Výsledkem několikaletých pokusů bylo kolektivní pedagogické čtení, které bylo v roce 1975 zařazeno na celostátní Dny J. A. Komenského v Uherském Brodě. Pořadatelé tohoto setkání více než 400 učitelů z celé ČSSR navrhli pavlovickým uspořádat slavnostní zábavný večer. Ten se také uskutečnil. Všichni účinkující byli třemi autobusy odvezeni do Uherského Brodu: zpěváčci, tanečníci, děti hrající na Orfovy nástroje, mladí hudebníci na dechové nástroje, recitátoři aj. Pořad byl úspěšný a natáčel ho Československý rozhlas. Pedagogické čtení pavlovických učitelů bylo oceněno II. cenou. Ředitel školy Stanislav Pospíšil nemohl lépe zakončit svou tvůrčí a novátorskou pedagogicko-výchovnou činnost ve školství. Dne 1. srpna 1975 odešel na zasloužený odpočinek.
Až do odchodu Stanislava Pospíšila do důchodu byla pavlovická školní kronika cenným faktografickým dokladem tvořivé pedagogické práce zdejšího učitelského sboru. Styl psaní kroniky se podstatně změnil v době tzv. normalizace. Začínal pravidelně až do roku 1990 obdobným frázovitým stylem: "Školní rok byl plně ve znamení přípravy konání XV. sjezdu KSČ a nástupu do prvního roku šesté pětiletky...". Pak jen suše jsou vyjmenovávány školní akce, stav pedagogického sboru, školní budovy, činnost pionýrské organizace na škole, spolupráce se SRPŠ a místními organizacemi.


Na uvolněné místo ředitele Stanislava Pospíšila nastoupil Zdeněk Otáhal. Dne 1. února 1978 ho v této funkci vystřídal Jan Boček a po hlavních prázdninách školu vedl Petr Železný. Po pěti letech byla jmenována ředitelkou školy Marie Paksiová (od 1. srpna 1984). Školu řídila do 31. ledna 1990. Po ní se ujal vedení pavlovické Základní školy od 1. února 1990 Jan Orel. Po jeho tragickém skonu 3. června 1992 zvítězil v konkurzním řízení Jan Březík. Za jeho působení došlo v roce 1993 k rozšíření školní budovy o přístavbu, takže bylo získáno pět nových učeben, dílny a družina. V současné době působí ve funkci ředitele od roku 2006 pan Jaroslav Mrázek.
Pavlovická škola prošla v průběhu své bohaté historie četnými reformami a změnami. Stala se významnou vzdělávací i výchovnou institucí mládeže nejen obce samé, ale i okolních vesnic. Zdejší učitelé byli i významnými regionálními kulturními činiteli.

Současný stav budovy 2. stupně  
budova1.jpeg